Budapešť - Bělehrad

Naposled nakoupit snídani na Oktogonu, zachumlat se do úzkého pokoje a vychutnat si pobyt v Budapešti, tak rozporuplné metropoli Maďarska, kterou jsme si oblíbili až na druhý pohled. 

Bernd navrhuje, abychom naší cestu na nádraží směřovali přes vedlejší uličky. Chce se podívat na ještě jiná zákoutí, které můžeme ještě stihnout zhlédnout. Ocitli jsme se na tržnici schované v budově. Na něco takového lze narazit spíše ve středozemních zemích, ale i sem se tento zvyk dostal. Pěkné. Za tržnicí se pak nacházelo náměstičko poseté uprostřed stromy a lavičkami. Seděli na nich různě staří lidé, vesměs však bez práce. Přesto se nezahrabali doma a vyrazili do ulic, aby zde zažili trochu společenské atmosféry. 

»Nebylo to ono, pokud bychom si nedali langoše, když jsme v Budapešti«, říkám Berndovi. Přikyvuje. Odnáším nejdřív pohledy na poštu, pak se stavuji u stánku s langoši. Bohužel rozumím jen třem slovům: langoš, zelí a kečup (které tu uvádím v českém znění). Takže zaimprovizuji s tváří plnou sebejistoty, že vím, co vše znamená, a objednávám jednoho s kečupem a něčím a druhého s kapustou, tedy zelím. Zatímco si tak promítá smažení vlastních langošů na Ostrově v Litoměřicích či na Hoření v Lovosicích, hněte prodavačka mezi svými prsty vykynuté bochníčky do placky. Ty pak padají do vroucího oleje, kde se smaží v langoším pekle. 

Dostává se mi následujících krmí: langoše s kečupem a jogurtem a stočeného lagoše naplněného zelím. Pochutnáváme si. Bez mastných lagošů by nebyla návštěva Budapešti úplná.

Přidat komentář

Prosím sečtěte 9 a 7.