Istanbul: asijská část Kadiköy

Istanbul je pro nás poblíž našeho ubytování příliš rušný, takže jsme se vydali na cestu za klidem. Ten jsme nejdřív našli v Hagii Sofii, přes tisíc let staré mešitě, jež je opravdu velkým dílem a která slouží jako vzor pro ostatní mešity. Pak jsme přejeli přívozem na asijskou část Kadiköy.

Hagia Sofia je opravu pojem a určitě si ho zaslouží. Tato největší a nejstarší mešita světa je jedinečným dílem, která nás ohromilo. I přes velký počet návštěvníků v ní lze najít vytoužený odpočinek a pozastavení. Její monumentálnost vůbec není přehnaná, naopak působí vlídně, pokorně. Očarováni jsme zde strávili více než hodinu, tu pozornost si bezesporu zaslouží.  

Ze středu města jsme se odebrali k břehu, odkud se přelodíme do protilehlé čtvrti Kadiköy. Po výstupu z lodi nám připadala tato čtvrť jako autentický Istanbul, v němž ovšem chybí mešity a který působí velice otevřeně a evropsky (což se dosud o Istanbulu v jeho centru nedá říct). Vedle spousty imbysů nabízejících rychlé občerstvení, které tu berou vítr z plachet nadnárodním korporacím jako Mac Donalds a jemu podobným, jsme tu též narazili na hlouček lidí, kteří tancovali na reprodukovanou hudbu. Tancovali v kruhu držíce se za ruce, což je typický turecký tanec a jenž je doprovázený příslušnou hudbou. Opět nás nadchlo, jak se tu žije na ulici, jak je běžné, že lidé spolu komunikují a cokoli dělají, aniž by se znali, jak to působí více přívětivě a neodcizeně. 

Vedle tancujícího hloučku leží také několik příjemných kaváren a široká promenáda. Ta nejspíš vznikla před několika lety ze silnice, která tu dříve vedla. Jinak si tak nápadnou šířku a tvar nedovedeme vysvětlit. Měli jsme velkou radost z toho, že jsme se konečně ocitli blízko moře, aniž bychom byli čímkoli technickým rušeni. Vítr vál velkou silou a vlny se tu tříštily o vlnolamy, na kterých lidé posedávali, vypouštěli svá sdělení, dávali si navzájem najevo svou náklonnost a radost z bytí. 

I nás pohltil tato nálada. Konečně jsme měli pocit, že poznáváme pravou tvář Istanbulu, ačkoli jsme věděli, že jde pouze o jednu z jeho nesčetných. Ostatně jako u mnohých jiných míst. Došli jsme až do zátoky, v níž se pomalu snižovaly domy, stejně jako klesela úbočí zdejších kopců, na nichž je Istanbul rozprostřený. Ocitli jsme se poblíž stadionu. Od něj se vracely davy fanoušků. V jejich tvářích bylo vidět, že jejich mužstvo vyhrálo. Další část euforie, které jsme mohli být součástí. 

Když jsme se vraceli kolem domů z padesátých let 20. století, byli jsme ohromení jejich elegancí, důvtipem a útulností, která z nich zářila. Hned jsme si dovedli představit, jak by se tu bydlelo, jak by se člověk díval z balkonu přímo na moře, trávil čas pouhým spočinutím. Abychom si ještě více vychutnali přívětivost tohoto místa, sedli jsme si pod koruny stromů do venkovní kavárny a dali si zdejší černý čaj. Ten se tu podává v malých skleničkách, které připomínají tvarem přesýpací hodiny. 

Sluníčko se prodíralo koruny stromů a výhled na moře dával vědět, že se k němu čím dál tím víc k němu sklání, aby tu pak nastala noc. Při mírném žáru podvečerního slunce jsme se vydali zpátky naplnění klidem a radostí. Na terase hostelu jsme si pak ještě vychutnávali pohled na planoucí světla protilehlého břehu, na kterém jsme dnes poznali další realitu Istanbulu.