Plovdiv - Istanbul

Přes chudou část Bulharska a cíp svažující se ke Střednímu moři jsme se dostali do Istanbulu. Rozloučili jsme se sympatickým Plovdivem a Kubou a zavítali do orientu, bývalého Konstaninopolu, kde dřív končíval legendární Orient-Express.

Autobusem trvá cesta jen 6 hodin a probíhá v luxusním stylu: Cestujete nejen nejmodernějším autobusem, ve kterém jsou technické vymoženosti jako televize u každé sedačky, bezdrátový internet, ale i malé občerstvení ve formě kávy, čaje a sušenek - vše samozřejmě řádně zabalené, jak je to známé z letadla. ...

Asi po hodině a půl se objevují první náznaky velkoměsta: Rozsáhlá paneláková sídliště, vilové čtvrti à la české baroko a silný provoz na dálnici.  Zároveň začíná obloha splývat s mořem, přičemž to vypadá, že se dole v údolí válí mlha. Až při bližším pohledu jsme zjistili, že tomu tak není. Jde o smog. 

Istanbul se v posledních desetiletích rozrostl a zbohatl natolik, že tu automobilová doprava tvoří jeden z největších urbanistických problémů (momentálně má 12 -  17 milionů obyvatel). Ještě nikdy jsem neměl pocit, že se nemůžu ve městě téměř na každém kroku, tedy skoro v každé ulici, kde už nejezdí auta, pořádně nadechnout. Oblak smogu visí hrozivě nad hladinou moře jako poklička, když zrovna nejsou dobré povětrnostní podmínky. 

Když jsme cestovali hromadnou dopravou, uvědomili jsme si, proč tu tolik obyvatel jezdí vlastním autem. Veřejná doprava tu totiž ještě není dobře zorganizovaná, nenabízí mnoho spojení, kolik by bylo zapotřebí, a nejezdí v častých intervalech ani v dopravní špičce, aby začala být atraktivní. Tak snad se brzy podaří toto manko dohnat, jinak to tu bude dál k nesnesení jako nyní. 

Přidat komentář

Prosím sečtěte 8 a 2.